Obyvatelé Příbramska, a nejen oni, si připomínají každoročně události z května 1945, kdy se v prostoru Slivice odehrála poslední velká bitva 2. světové války ve střední Evropě.

I letos se u Památníku vítězství nad Milínem setkali představitelé a obyvatelé okolních obcí, Středočeského kraje, Hornického muzea a hasiči, aby uctili památku všech partyzánů, českých vlastenců, a hlavně vojáků Rudé armády, kteří v tomto boji položili životy.

Ředitel Hornického muzea Josef Velfl připomněl průběh těchto událostí. Zdůraznil podíl sovětských vojáků, ale i dalších bojovníků, kteří se na osvobozování Československa podíleli. Krátce vystoupili i další hosté.

Akce se zúčastnila i delegace Oblastního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Příbram vedená jeho předsedou Jiřím Míkou. Přítomná byla i pamětnice a pozůstalá Vlasta Forejtová z Březnice. I oni společně s dalšími účastníky položil květy k pamětní desce před památníkem.

Text a foto: Miroslav Maršálek, člen ÚV ČSBS za OV Příbram

Kronika: Co se tehdy událo

Poslední bitva druhé světové války v Evropě vzplanula u Milína – popis bitvy

Přestože jako den vítězství slavíme 8. květen, kdy německé jednotky v Praze složily těžké zbraně a začaly ustupovat z města, k poslední velké bitvě druhé světové války došlo na českém území až o tři dny později. Jejím dějištěm se stalo okolí osady Slivice nedaleko městečka Milín ve středních Čechách. Krveprolití nastalo poté, co se do tohoto prostoru stáhla hitlerovská vojska odmítající složit zbraně.

foto: Hornické muzeum Příbram

Nebyli to všechno zdaleka jen Němci – v uniformách SS nechyběli ani vojáci z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Francie, Nizozemska, popřípadě příslušníci národů tehdejšího Sovětského svazu – především členové elitní 20. granátnické SS-divize Estonské, a dokonce ani rota vojáků Slovenského štátu. Tyto SS divize odmítly uznat kapitulační listiny, podepsané dne 7. května 1945 v Remeši, a nerespektovaly ani kapitulaci, kterou v Praze složil do rukou velitele povstání generála Karla Kutlvašra 8. května německý generál Rudolf Toussaint.

Kromě esesáků se na státní strakonické silnici, jež představovala hlavní ústupovou trasu směrem k Američanům, shromáždili navíc i příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, ale také němečtí civilisté prchající před frontou. Ti všichni se chtěli dostat do americké vojenské zóny za demarkační linií. Ta však byla podle spojeneckých dohod otevřená pouze do půlnoci mezi osmým a devátým květnem. Pak se definitivně uzavřela. Silnice na Písek a Strakonice se tak stala neprůjezdnou a všechny německé jednotky uvízly v prostoru mezi obcemi Slivice, Milín a Čimelice.

Nacistickým divizím velel SS-gruppenführer generál Carl Friedrich von Pückler – Burghaus, velitel Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Fanatický nacista Pückler se vojákům Rudé armády nechtěl za žádnou cenu vzdát, a když se mu cesta k americkým divizím uzavřela, rozhodl se vybudovat u Milína opěrný bod pro poslední nesmyslný boj. Ve středu 9. května proto začaly jeho jednotky narychlo vytvářet tři obranná pásma.

Veškerou techniku, kterou nacisté disponovali, rozmístili v kotlině u osady Slivice. Své hlavní síly pak soustředili na linii mezi Slivicí a obcí Buk, milínským nádražím a kopcem zvaným Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopali pěšáci. A protože nacisté nehodlali odejít z české kotliny bez „pořádného prásknutí dveřmi“, jak v Praze hrozil po vypuknutí Pražského povstání K. H. Frank, zahájili ve všech okolních vesnicích teror. Američané sice byli nedaleko, ale nemohli nijak zasáhnout.

„V nedaleké Březnici narazila projíždějící kolona SS dne 10. května 1945 na zátaras. Poté, co ho odstranila, vnikli hitlerovští vojáci do nejbližších domů a bezohledně postříleli 13 civilistů. Mezi obětmi byla i devětadvacetiletá Marie Švankmajerová, která přijela z Prahy po vypuknutí květnového povstání do Březnice ke svým příbuzným porodit. Byla chladnokrevně zastřelena, ač se jednalo o ženu v osmém měsíci těhotenství,“ popsal další řádění rozběsněných nacistů spisovatel a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl v publikaci Příbram v průběhu staletí.

Skupinu partyzánů, která se údajně dala oklamat bílým praporem, Němci postříleli.

Poslední bitva druhé světové války v Evropě se tak odehrála ve Slivici u Milína na Příbramsku 11. a 12. května 1945, tedy tři dny po německé kapitulaci.

Hlavní roli zde sehrál fanatický německý generál jednotek SS Carl von Pückler-Burghaus (na foto), který se odmítl vzdát Rudé armádě. Že se nejednalo o nějakou malou šarvátku, dokládá zapojení útvarů tří ukrajinských frontů sovětské armády, partyzánů a nepřímo také jednotky amerického XII. sboru ve směru od Čimelic.

Jako velitel jednotek Waffen-SS nasazených proti Pražskému povstání od 7. května 1945 se Pückler-Burghauss zpočátku odmítl podřídit velícímu generálu Rudolfu Toussaintovi a učinil tak až po telefonickém zásahu polního maršála Schörnera . Poté se slovy „Celé místo musí shořet“ požadoval, aby historické centrum města bylo srovnáno se zemí zápalnými bombami . Tomu zabránila pouze námitka generála Toussainta. Ve zprávě z večera 7. května kolem 23:30 Pückler-Burghauss popsal své další plány: „Na základě předchozích zkušeností bude postup vzhledem k nedostatku dělostřelecké a letecké podpory úspěšný pouze tehdy, pokud budou bloky vypáleny. České buržoazní kruhy chtějí boje ukončit. Komunisté vedou a bojují. Spoléhají na Vlasova. Všem skupinám byl nařízen rozmístit na noc palebné a demoliční čety. Za úsvitu zaútočí bojové skupiny v úzké bojové frontě. Znovu požadujeme silné nasazení letectva proti Václavskému náměstí – Graben. Dnešní rozptýlené nálety byly zbytečné. Cílem je vyvolat paniku a využít ji k útoku.“

Poté, co boje pokračovaly po celý den 8. května, podepsal generál Toussaint v 16:00 dokument, původně nazývaný pouze protokol, o kapitulaci německých vojsk v Praze .  Pückler-Burghauss zpočátku odmítal ukončit nepřátelské akce a musel být k tomu donucen Karlem Hermannem Frankem . Od rána 9. května vedl Pückler-Burghauss přeživší německé jednotky na západ, aby je vydal Američanům. Tyto jednotky byly po kapitulaci považovány za „ozbrojené zajatce“. 

Tak se na Příbramsku na konci války kolem silnice z Prahy do Strakonic nashromáždilo velké množství německých jednotek, ale i prchajících protektorátních úředníků, německých civilistů a příslušníků německé ROA pod velením zrádce, generála Andreje Vlasova, který se snažil také uprchnout do amerického zajetí. Objevily se zde i dobře vyzbrojené jednotky SS pod vedením velitele Waffen-SS Pücklera-Burghause, který již dříve odmítl respektovat kapitulaci, kterou 8. května v Praze německý generál Rudolf Toussaint složil do rukou velitele povstání generála Karla Kutlvašra. Ustupující Němci se snažili dostat do amerického zajetí a často terorizovali místní obyvatelstvo.

Jelikož ústupová cesta byla neprůchodná, rozhodl se Pückler-Burghaus vybudovat u Slivice obranné postavení, které tvořily tři linie těžké techniky včetně tanků a minometů a přes 6000 vojáků SS. Proti této přesile se postavili příslušníci partyzánské skupiny Smrt fašismu a revolučních gard z Příbrami a okolí, avšak v neměli šanci na úspěch. Skupinu partyzánů, která se údajně dala oklamat bílým praporem, Němci postříleli.

Ve snaze donutit Němce ke složení zbraní vyrazilo proti nim 11. května 1945 několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu a členů revoluční gardy. Jeden oddíl postupoval od Brodu, další od Jerusalema a třetí od Hájů V okamžiku, kdy se tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, stali se snadnými terči protivníka. Z vojenského hlediska neměla akce partyzánů proti silnějšímu nepříteli sebemenší šanci na úspěch. Němečtí vojáci navíc využívali různé lsti a léčky, při nichž nemilosrdně likvidovali protivníky.

Poslední velká bitva druhé světové války proběhla u Slivice. Foto: Hornické muzeum Příbram

Situaci zachránily až předsunuté jednotky Rudé armády, které do bojů zasáhly téhož dne odpoledne a večer. Palebné pozice si vytvořily mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Jejich zdrcující úder za použití dělostřelectva a raketometů kaťuša znamenal konec německého odporu.

Vítěznou stranu zastupoval sovětský generálmajor Ivan Fedotovič Serjogin, velitel 104. gardové střelecké divize, a americký plukovník Allison, náčelník štábu 4. tankové divize XII. sboru.

Německý odpor zlomili až příslušníci několika sovětských jednotek. Po průzkumu terénu zahájily 11. května odpoledne útok na postavení Němců pomocí děl a kaťuší. Do boje zasáhly i tanky. Na straně partyzánů a rudoarmějců zahynulo asi 60 bojovníků. Asi ve tři hodiny ráno 12. května střelba utichla. Zdecimovaní Němci definitivně kapitulovali, což stvrdil v nedalekém rakovickém mlýně u Čimelic zmíněný Carl von Pückler-Burghaus, který následně spáchal sebevraždu.

Konec války v r. 1945, obec Rakovice – v místním mlýně byla podepsána konečná kapitulace německých vojsk. foto: Neznámý autor / Archiv obce Rakovice / www.rakovice.cz

info z webu: pribram.cz, Hornické muzeum Příbram, de Wikipedia (úryvek), valecnehroby.mo.gov.cz

připravil: Ioannis Sideropulos