Emil Kulfánek: Ideologie sudetismu? Třicet let jsme proti ní nic nedělali, už se sem infiltrovala

rozhovor s Petrem Kojzarem, šéfredaktorem iportal24

Uveřejněno v iportaL24.cz 09. února 2026

Místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a správce a vedoucí Památníku »Pečkárna« Ing. Emil Kulfánek, plk. v. v. mluví v souvislosti s chystaným jarním sjezdem Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně o »pošlapání historie«, ovšem dodává i jiný pohled na věc. »Problém tkví v tom, že my vidíme špatně autory tohoto setkání. Organizátorem totiž není Posselt a Sudetoněmecký landsmanšaft, ale za pomoci městské části Brno-střed a Jihomoravského krajského úřadu, český spolek Meeting Brno, který je dnes jednou z předních součástí české páté kolony šířících v českém prostoru sudetismus a sudetoněmeckou ideologii« tvrdí Emil Kulfánek v rozhovoru pro iportaL24.cz.

Je konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně »smířením«, jak tvrdí organizátoři, nebo pošlapáním historie a obětí německého nacismu, jak argumentují odpůrci?

Je to samozřejmě pošlapání historie, ale prováděné deklarovanou formou smíření. Tedy konkrétně tak, jak si organizátoři sjezdu představují formu toho smíření. Problém tkví v tom, že my vidíme špatně autory tohoto setkání. Organizátorem totiž není Bernd Posselt a Sudetoněmecký landsmanšaft, ale za pomoci městské části Brno-střed a Jihomoravského krajského úřadu český spolek Meeting Brno, který by se dal charakterizovat jako jeden z českých podporovatelů sudetismu a sudetoněmecké ideologie v České republice.

Zmínil jste, že akce je organizována s podporou města. Smí o tom, zda se sjezd může konat v Brně, opravdu rozhodovat jen tamní magistrát?

Ta otázka je položená, jako kdybychom byli v 90. letech minulého století. Ale my jsme ve 21. století – a v roce 2026, kdy je Česká republika součástí Evropské unie a NATO. A nějak si neuvědomujeme, že obyvatelé EU mohou kandidovat do obecních zastupitelstev v kterémkoliv členském státě. Takže, Češi se klidně mohou stát starosty obcí a měst ve Francii, v Německu, ve Španělsku atd., a zrovna tak to platí obráceně pro zahraniční občany v České republice. I když, dnes to tak úplně není, určitě toho budou v blízkém budoucnu využívat. O tom jsem skálopevně přesvědčen a vývoj tomu i napovídá.

Dnes jsou majiteli v českém pohraničí většinou Němci. Takže to není o tom, že se nám sem chce nově infiltrovat Sudetoněmecký landsmanšaft, on už tady infiltrovaný je. My jsme proti infiltraci ideologie sudetismu celých 30 let nic nedělali, naopak jsme to přímo či nepřímo svou pasivitou podporovali.

Proč je podle vás tedy sjezd škodlivý, když tvrdíte, že se vše děje kontinuálně po dobu třiceti let?

Škodlivé to je vzhledem ke skutečnosti, že vidíme nepřítele na špatné straně. Kdo je naším nepřítelem v tomto případě, už jsem řekl. Sjezd neorganizuje Bernd Posselt a Sudetoněmecký landsmanšaft, ale Meeting Brno, což je český spolek. A má k tomu podporu českého státu realizovanou městskou částí Brno-střed, která na tuto akci uvolnila 9 milionů, a také Jihomoravským krajským úřadem, který na ni věnoval 6 milionů. Což znamená, že sjezd se nebude uskutečňovat za peníze Sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale za peníze českých daňových poplatníků.

Je tedy Emil Kulfánek – když už jsme použili v úvodu slovo »smíření« – smířen s pořádáním brněnského sjezdu?

Ne, to není. Pokud někdo použije na základě mých slov, že jsem s tím smířen, pak je zkrátka překrucuje. Samozřejmě s tím smířen nejsem! Nepřítele nevidím, hypoteticky řečeno, v Sudetoněmeckém landsmanšaftu, ale zejména v našich příznivcích sudetismu. To nejsou jenom německé organizace a spolky, které tady už působí, ale především ty české, které nám podsouvají sudetoněmeckou ideologii a historii.

My totiž proti tomu vůbec nebojujeme, neprezentujeme fakta a protiargumenty! Jsme proti sjezdu potomků bývalých státních příslušníků nacistické Velkoněmecké říše. Potomků těch, kteří byli transferováni v letech 1945 a 1946 do okupačních zón Německa jako občané poražené nacistické Velkoněmecké říše, nikoli jako českoslovenští občané, jak se jejich potomci a čeští příznivci dnes snaží tvrdit.

Co tedy s onou pátou kolonou, o níž mluvíte?

Napsal jsem k tomu obsáhlé pojednání, kde uvádím mj. i to, že dnešní členové Sudetoněmeckého landsmanšaftu ve věku Bernda Posselta a starší – 80 až 90 let – byli v letech 1938 až 1945 děti. A je jim dneska těch 80 až 90 let. A nebo přišli na svět po druhé světové válce jako Bernd Posselt, který se narodil v roce 1956. A za to, co dělali jejich rodiče a prarodiče, nemohou. A to je ta pseudo-humanitární fabule, kterou ideologové sudetismu v rámci Sudetoněmeckého landsmanšaftu před sebou tlačí – že tyto děti přeci za nic nemohou. Oni chtějí smír s českými občany, s českým státem.

Domnívám se, že v pozadí dokonce kalkulují s tím, že to budou právě čeští příznivci sudetismu, kteří když se dostanou do vlády, je odškodní. A to proto, že přijali pocit »české« historické viny, což de facto vyjadřují některé spolky, nebo dokonce i politické strany, které v České republice působí.

Proto je důležité protestovat s argumenty proti takové akci, kterou se chystá v Brně uskutečnit Meeting Brno. Navíc, nejenom příznivci sudetismu v České republice, ale i média, respektive přispěvatelé píšící do nich, například do portálů Medium.cz a Novinky.cz, přebírají sudetoněmeckou ideologii a historiografii a tlumočí ji v českém pojetí. A to se týká nás všech, kteří běžně používáme tuto terminologii a nevědomky ji sami rozšiřujeme. Například, když hovoříme o »Benešových« dekretech nebo o »Sudetech« jako o pohraničním území České republiky. To však není historický fakt, to je sudetoněmecká terminologie.

A z toho důvodu je důležité vedle jednotlivých protestních akcí působit soustavně na veřejnost, zejména na mladou generaci a to prostřednictvím vzdělávacích konferencí zaměřených proti šíření dezinformací a proti podporovatelům politiky, která škodí naši zemi a pomlouvá náš národ. Zejména však proti tomu, co hlásají ti, kdo překrucují historická fakta a chtějí usmíření s Němci na základě toho, abychom přijali odpovědnost za spory a problémy ve vztazích mezi oběma národy, které ten český nevyvolal.

Ano, to je jedno řešení – směrem k mladé generaci. A ty další? Jsou cestou i potenciální demonstrace, o nichž se uvažuje? Nebo nemají smysl, protože samy o sobě nemohou nic vyřešit?

Protestní akce mají smysl. Ale samy o sobě k ničemu nepovedou, pokud to vše bude bez vzdělávacích občanských aktivit.

Dám vám příklad z opačné strany – když už tady mluvím o české páté koloně. V naší republice působí řada spolků a mezi ně patří české sdružení Ackermannovy obce – Sdružení Ackermann Gemeinde – které zde funguje od roku 1999. Oni uvádějí, že od roku 2015 provedli každý rok vzdělávací konference. A co na nich asi vykládají? Tito aktivisté sami nepotřebují provádět nějaké protestní akce proti tzv. »Benešovým« dekretům, respektive dekretům prezidenta Československé republiky. Provádějí vzdělávací akce, kde vysvětlují a propagují narativ – sudetoněmeckou ideologii a historiografii, která je samozřejmě odlišná od té české. A my neděláme nic, jenom ty protestní akce. A to je málo.

Spoléháme na to, že se to mládež, jako v minulosti, naučí ve školách. Ale ona se to tam nenaučí! Mnozí učitelé dnes podléhají informování z druhé strany. Říkají to, co představitelé a organizátoři z Meetingu Brno obecně – naprosto lžou o transferu Němců z Brna do Pohořelic, které se uskutečnilo ještě v květnu 1945.

O tom všem existuje opravdu seriózní historický základ od profesora Žampacha, brněnského historika, který celou událost přesně a objektivně popsal. A kde je dneska jeho práce? Kdo o ní dnes mluví? Kdo z ní cituje? Přitom všichni představitelé státní správy, místních samospráv, školy, společenské organizace a spolky by se o ni měli opírat a uvádět, jak to skutečně bylo. Protože se to opravdu neudálo tak, jak se to dnes v německém pojetí vypráví. Začíná zdedocházet na slova prezidenta Beneše, která pronesl na ustavujícím sjezdu »Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých« v roce 1945, že »viníci se budou sami před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těch letech napáchali«.

Poslanec Jindřich Rajchl (PRO) v souvislosti s brněnským sjezdem uvedl, že se tu může konat, ale teprve až v momentě, kdy německá strana uzná, že Benešovy dekrety jsou integrální a nezpochybnitelnou součástí českého právního systému. Souhlasíte?

Vidíte, pane redaktore, i vy jste v otázce použil sudeťácký výraz »Benešovy dekrety«…

Ale tady přece nejde o to, jestli s tím osobně souhlasím. Zbytečně po nich chceme něco, o čem víme, že to neuznají. Když jsem připravoval materiál o »sudetismu«, vycházel jsem samozřejmě z toho, co česká strana, resp. Československo, deklarovala a podepisovala ve smlouvách s Německem.

V žádné smlouvě – ať už to byla Československá socialistická republika, která uzavřela první smlouvu s Německem v roce 1973 – nebylo napsáno nic o »sudetských« Němcích ani o nějakém politicko-správním území »Sudetenland«. Nikde! Ani v německé verzi, ani v československé verzi.

Následně přišla další smlouva z roku 1992, to byla Česká a Slovenská federativní republika. Ani v této smlouvě se nikde nic takového nepíše. Pouze o Němcích.

Ale pak byla podepsána Česko-německá deklarace v roce 1997. Ministrem zahraničí České republiky byl Josef Zieleniec. Najednou je tam opatrně vyjádřeno to, co udělalo Německo (resp. nacistická Velkoněmecká říše), v porovnání s tím, co jsme jako by provedli my Němcům po 2. světové válce. My Češi v této smlouvě vypadáme jako zločinci. My se sami obviňujeme a bičujeme. A navíc – v česko-německé deklaraci se objevuje, že česká strana uznává, že tady byla nějaká národnostní skupina »sudetští Němci«, což je naprosto v rozporu s historickou skutečností, žádná taková skupina tady nikdy oficiálně právně nebyla!

A de facto neexistuje ani dnes. Pokud se laskavý čtenář podívá na webové stránky – na národnostní složení České republiky, tak tam žádnou takovou národnostní skupinu nenajde. Jsou tam Němci. Tečka.

A totéž bylo podle sčítání lidu v tehdejším Československu v letech 1921 a 1935, stejně jako před tím za Rakousko-Uherska. Žádná národnostní skupina (národnostní menšina) se oficiálně nikde nepojmenovává »sudetští« Němci. Ani žádné politicko-správní území »Sudetenland« se v Rakousko-Uhersku, v zemích Koruny české, ani za první republiky neuvádí. O území zahrnujícím pohoří Sudety (Krkonoše, Orlické hory a Jeseníky) a Krušné hory připojeném k nacistické Velkoněmecké říši po Mnichovské dohodě a území německého protektorátu Böhmen und Mähren nehovořím, protože tam byla zničena československá státnost. Ani po osvobození, v Československé republice a nyní v České republice žádné takové politicko-správní území se nikde neuvádí. To je politický výmysl a nebezpečný záměr.

V daném případě se v rakouské části Rakousko-Uherska v zemích Koruny české v roce 1918 jednalo o rakouské občany německé národnosti. A dokazuje to příslušnost jejich politických představitelů v rakouské Říšské radě ve Vídni a v zemských sněmech zemí Koruny české zahrnující České království, Markrabství moravské a Vévodství slezské. Byli to právě tito politici německé národnosti, kteří poprvé použili název pohoří »Sudety« na území Vévodství slezského jako označení provincie Sudetenland, tedy Sudetská země, která se nechtěla stát součástí již vyhlášené Československé republiky. To byl vlastně název, který podněcoval vnitřní vzpouru bývalých rakouských obyvatel německé národnosti proti nově vyhlášenému Československu, tj. státu zcela nezávislému na Rakousku!

»Chce-li SDL přispět k rozvoji sousedských vztahů, proč spolkovou vládu jaktěživ nevyzval ke splnění závazku starého už 80 let – k úhradě reparací za hrůzné následky nacistické okupace?« To stojí v dopise vládě a zákonodárcům ČR, který jim v lednu adresovali účastníci veřejného mítinku v předvečer Mezinárodního dne památky obětí holocaustu. Souhlasíte? Byly by reparace znakem smíření i ze strany Německa?

Ano, zcela určitě! Rozhodně by se k otázce reparací naše vláda měla vrátit. A tady je potřeba dodat, že zabavení majetku občanům nacistické Velkoněmecké říše nacházejících se v té době na československém území, to představoval jeden z prezidentských dekretů a opakuji – nikoli dekretů Edvarda Beneše, protože on je nepodepisoval sám. Vždy tam byl podpis tří osob. Je tedy objektivně nutné nazývat je jako prezidentské dekrety. Dekrety podepisoval příslušný ministr, předseda státní rady a teprve nakonec vyjadřoval souhlas svým podpisem prezident republiky.

V podstatě se jednalo o to, že zabavený majetek státních příslušníků nacistické Velkoněmecké říše – to je pořád třeba zdůrazňovat, protože v době transferu opravdu nebyli občany Československé republiky – se započítával do reparací, které mělo Německo zaplatit Československu. A tvoří to jen »nula nula nic« procent z těch celkových reparací.

Takže ano, je potřeba otázku reparací obnovit. I Poláci se o to už dnes kategoricky hlásí. Když vyvstane hrozba Německu, že se k tomu vrátí kolektivně další státy poškozené nacistickou Velkoněmeckou říší, tak i německá spolková vláda určitě dobře zváží risk takové politiky, které jsme dnes svědky prostřednictvím tzv. »měkké síly« a páté kolony. A tak nějak vezme zpátečku, když to řeknu lidově.

Petr Kojzar

FOTO – autor, Ioannis Sideropulos a archiv Emila Kulfánka