Válko, buď navždy prokletá – vzpomínky Ludmily Sloukové
Léta prožitá ve válečném konfliktu poznamenají každého člověka. Do veršů a do vzpomínky své životní zkušenosti z druhé světové války uložila Ludmila Slouková z Moravského Krumlova, která by se vloni v prosinci dožila 102 let.
Válka ji zastihla v jejím rodném kraji v bývalé Jugoslávii v okolí Daruvaru, kde dosud stále žije
česká menšina. Češi, kteří toto území obývají od roku 1860, se během války zapojili do partyzánského hnutí. Založili I. československou brigádu Jana Žižky z Trocnova a podíleli se
na osvobozování Jugoslávie. Její vzpomínku na tuto dobu zaznamenala její dcera Jana Slouková:
Ludmila Slouková s dcerou Janou (stojící)
I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova
„Členové I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova se ukrývali v horách a lesích, kde si vybudovali své zázemí, včetně polní nemocnice. Pro své přežití v drsných podmínkách potřebovali pomoc dobrovolníků, kteří pro ně zajišťovali vše potřebné. Pomocníků bylo mnoho, vždyť téměř každá rodina měla v partyzánské brigádě někoho známého nebo příbuzného. Hlavně my, mladí lidé jsme byli pověřeni úkoly, které jsme plnili s nasazením vlastního života. Vznikla organizace „Svaz antifašistické mládeže“ jejíž členové nebojovali se zbraní v ruce, ale jejichž činnost byla pro brigádu velmi důležitá. Také jsem se do ní zapojila, protože jako většina mladých mé generace jsem toužila po svobodě a věděla jsem, že jedinou cestou k cíli je boj proti fašismu.
V lednu 1945 byla jména civilistů, kteří pomáhali partyzánskému hnutí, vyzrazena a nezbývalo nic jiného, než uprchnout do hor a tím si zachránit život.
Proto jsem 11. ledna 1945 ve dvě hodiny v noci za hustého sněžení opustila svůj domov a se skupinou dalších antifašistů zamířila k pohoří Papuk. Teplé oblečení a batůžek s jídlem na tři dny, to bylo vše, co jsme si mohli s sebou vzít. Pochodovali jsme jen v noci z důvodu utajení, cestou nás provázel hlad, únava a omrzliny. Po strastiplném putování jsme dospěli k řece Drávě, jejíž pravý břeh na Maďarské straně byl již osvobozen Rudou armádou. Kurýr, příslušník partyzánské brigády, který nás celou cestu provázel, požádal rudoarmějce o pomoc. Poslali nám motorový člun a ponton, na kterém jsme se šťastně dostali na maďarské území, kde jsme se po několikadenním pobytu potkali s příslušníky slovenské partyzánské brigády z Vojvodiny. Jejich kurýr nás doprovodil do Bačkeho Petrovce, kde jsme si konečně mohli několik dní odpočinout. Stali jsme se hosty slovenských přátel. Z hlavního velení odboje, ze štábu v Záhřebu, jsme dostali rozkaz abychom se přesunuli do Svetozar Miletiče, kde se soustředili antifašisté ze záhřebské oblasti. Společně s ostatními mladými lidmi, jsem se tu starala o válečné sirotky.
Také jsme v dílnách šili oděvy pro uprchlíky, dětské domovy a pro raněné v nemocnicích. Ve chvílích vzácného volna, na společných shromážděních jsme recitovali básně partyzánského
básníka Dušana Čopiče, zpívali bojové písně i písničky Jaroslava Ježka. Při pohřbívání spolubojovníků, kteří podlehli svým zraněním v nemocnici v Somboru, jsme jim vzdali čest za zpěvu „Pochodu padlých revolucionářů“.
Začátkem května jsme již všichni věděli, že se přiblížil konec války, a když byl 8. května vyhlášen její konec, zatančili jsme Českou besedu, kterou jsem s naší skupinou nacvičila.
Domů na Daruvarsko jsme se mohli vrátit až po 5. červnu, protože cesty nebyly ještě bezpečné. Všichni jsme byli šťastní, že jsme se dočkali vytoužené svobody, ale současně jsme odcházeli s obavami, jestli se doma setkáme se svými nejbližšími. U městečka Virovitice nás námořníci převezli v člu nech přes řeku Drávu na druhý břeh a upozornili nás na nebezpečí v nedalekém minovém poli, kterým jsme museli projít.
Místo se jmenovalo Turopol je. V té době tam kvetly rudé máky a všude kolem bylo plno nepohřbených lidských těl. Procházeli jsme po úzké cestičce a nesměli udělat ani krok vpravo nebo vlevo. Cestou jsme viděli vesnice s vypálenými a opuštěnými domy. Večer, než jsme se uložili k spánku, rozdělili si služby a po hodině se střídali na stráži, protože Němci a Ustašové se stále ještě skrývali v lesích a stříleli na každého, kdo jim přišel do cesty. Ještě jsme měli před sebou 40 kilometrů, přešli jsme pohoří Bilogora v severovýchodním Chorvatsku a blížili se k domovu. V údolí jsme najednou uviděli několik koňských povozů, jak se k nám blížily. Po chvíli jsme je poznali:“ Jsou to naši, jedou pro nás“. Setkání bylo dojemné.
Válka je velmi těžká a trpká zkušenost, a všichni, kteří ji přežijí, mají jiné vidění světa, mnohem více si váží života a lidských hodnot.“ Dědeček se vydal za prezidentem Benešem.
Rodiče Ludmily Sloukové se po druhé světové válce rozhodli pro návrat domů, do Čech.
Umožnily jim to repatriační dekrety prezidenta Eduarda Beneše k návratu Čechů, Moravanů a Slováků do své vlasti. Jana Slouková opět zapsala vzpomínku své maminky Ludmily Sloukové:
„Mému tatínkovi to nedalo, chtěl zjistit podrobnosti a hlavně chtěl vědět, kde bude s rodinou žít. Vydal se proto se skupinou sousedů z chorvatské vesnice Veliki Zdenci (kde jsme bydleli) do Československa za prezidentem Benešem. Ten je skutečně přijal a tatínek s ním domluvil, že na Daruvarsko bude vypraven repatriační vlak (později byly vypraveny ještě další dva vlaky). Prezident pak skupinu vyslal na různá ministerstva, tuším, že na vnitro a zemědělství, aby si tam domluvili lokalitu, kterou zabydlí po vysídlených Němcích. Naše a většina dalších českých rodin z Chorvatska byli zemědělci, kteří měli hospodářství. Proto si vybrali Miroslavsko, region na jihu Moravy. Naši se přestěhovali do Jiřic u Miroslavi a tam hospodařili. Po vzniku družstva do něj i s polnostmi vstoupili. Já jsem pracovala v Moravském Krumlově, kde jsem se také provdala. Dálkově jsem vystudovala střední ekonomickou školu (za války jsme studovat nemohli)a pracovala na jedné z moravsko-krumlovských základních škol jako sekretářka.“
K tisku připravila:
Jitka Mitysková
Web zpracování na podkladu textu uveřejněném v listu Znojemský týden 16.2. 2026
Ioannis Sideropulos
Zasláno k uveřejnění Vratislavou Skřivánkovou, předsedkyní OO ČSBS Znojmo
Založení 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova – 26. října 1943
Před 2. světovou válkou žilo v Jugoslávii asi 250 000 Čechů a Slováků, z většiny šlo o výsledek dvou přistěhovaleckých vln v rámci habsburské monarchie. Přistěhovalectví Slováků započalo již v 18. století a soustředilo se do Vojvodiny a Slavonie. Čeští přistěhovalci mířili od 19. století do Durovarska ve Slavonii.
Počátky československého protinacistického odboje na Durovarsku sahají do podzimu 1941 a ustanovení odbojové skupiny „Matija Gubec“ v mlýně „Jama“, jejímž zakládajícím členem byl Josef Vojáček – Taras. Na jaře 1942 vznikla na Durovarsku partyzánská skupina pod velením Josefa Hanzla. Na jaře 1942 pak Josef Vojáček navrhl na konferenci ve Zvečnu v pohoří Pupuk ustanovení samostatné jednotky z Čechů a Slováků. Hlavní štáb NOV a PO v Chorvatsku k tomu vydal souhlas 19. února 1943 a 5. března vyšel rozkaz 4. divize, aby podřízené brigády vyslali Čechy a Slováky do Zvečna. Německá ofenziva formování pozdržela a prvních 150 mužů a žen zformovalo 1. československý prapor NOVJ v Cikotech 3. května 1943. Velitelem byl ustanoven Josef Růžička. V polovině července prapor včleněný do XVII. brigády 28. divize prorazil obklíčení a přešel násilně řeku Sávu do Bosny. Za úspěchy v boji proti ustašovcům při přechodu Sávy v Krapije a následný boj v lese Železník, kde prorazili obklíčení a zničili nepřátelský obrněný vlak, získal prapor čestný titul „úderný“. Následovaly boje proti 373. německé divizi.
Viděný potenciál československé jednotky vedl 5. září 1943 k jejímu stažení z fronty za účelem reorganizace. Dne 26. října 1943 vydal štáb nadřízeného VI. sboru rozkaz č. 16 o zřízení 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova z 1. československého úderného praporu, 1. posávského úderného praporu a části XII. úderné brigády spolu s díly západní a východní skupiny. Velitelem se stal dosavadní velitel 1. posávského praporu Milan Joka, politickým komisařem Josef Vojáček – Taras, zástupcem velitel Arnošt Jasmín, zástupcem komisaře Alexandr Jovanovič, náčelníkem štábu byl jmenován Antonín Doležal a zpravodajským důstojníkem štábu brigády Josef Hanzl. Jak je patrné, nešlo ještě o čistě československou jednotku. Brigáda o 588 mužích a ženách byla v tomto období složena z 298 Čechů a Slováků, 201 Srbů, 69 Chorvatů a 20 příslušníků jiných národností. Slib přednášený velitelem Milanem Jokou, který příslušníci brigády složili, měl končit slovy: „Přísahám svému národu a svému veliteli soudruhu Titovi, že budu bojovat, pokud i poslední fašista neodejde z naší země.“
V zimě 1943/1944 byla brigáda nasazována na zásobovací mise a na jaře bylo rozhodnuto o nacionální homogenizaci jednotky. Došlo k odvelení 1. posávského praporu a v březnu 1944 se brigáda přesunula na Durovarsko a doplnila stavy mužstva z místních českých obcí. V srpnu osvobodila Končenice, udržela město proti několika protiútokům vyslaným z Daruvaru a v září se přesunula k trati Zágreb – Bělehrad. Přispěla tak k zářijovému osvobození Pakrace a Daruvaru. V daruvarském Českém národním domě převzala brigáda 1. října 1944 český prapor od omladiny z trojehlavy a jugoslávský prapor od omladiny okresu Daruvar. Slavnostní projev měl znít: „Prapore náš! Ty nás povedeš v každém našem boji. Ty budeš s námi ve všech našich strádáních a utrpeních. Ty půjdeš s námi až do konečného vítězství. Neposkvrníme tvoje posvátné barvy!“ V listopadu se brigáda zapojila do bojů u Našice ve Slavonii a z osvobozených obcí se přidali další bojovníci. Početní stav přesáhl tisíc bojovníků a v brigádě sloužilo již 915 Čechů a Slováků. Ve Vukojevcích byl proto 26. listopadu 1944 zřízen III. prapor.
V lednu 1945 se 1. čs. brigáda zapojila do vytváření předmostí na Drávě u Osijeku s cílem spojit se s III. jugoslávskou armádou. Během bojů u Seony nedaleko Našic padl 28. ledna 1945 zastupující velitel brigády Antonín Doležal. Brigáda musela pod německým tlakem s dalšími slavonskými jednotkami ustoupit do pohoří Papuk, kde probíhaly těžké boje komplikované zimními podmínkami. Dne 7. února 1945 padl také navrátivší se velitel brigády Josef Růžička. Počátkem dubna byla brigáda s celou 12. divizí přesunuta mezi Slavonskou Požegu a Slavonský Brod a 15. dubna 1945 došlo u Drenjského Slatniku konečně ke spojení s III. jugoslávskou armádou a o devět dní později byla zařazena do IV. brigády nově vytvořené 12. divize Jugoslávské lidové armády, v jejímž stavu působila do konce války. Za dobu války mělo brigádou projít až 3000 osob, z nichž padlo či zemřelo podle některých pramenů až 800 příslušníků a dalších 900 bylo raněno. Databáze padlých ve 2. světové válce spravovaná Vojenským ústředním archivem uvádí jménem přes 340 padlých.
Po válce příslušníci 1. čs. brigády NOVJ „Jana Žižky z Trocnova“ nastoupili 12. září 1945 k slavnostní přehlídce na pražském Staroměstském náměstí a převzali vyznamenání udělená prezidentem Edvardem Benešem. Asi 5000 Čechů a Slováků využilo nabídky k návratu do Československa a usadilo se v obcích na jižní Moravě.
úryvek z: Založení 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova – 26. října 1943, MO ČR – válečné hroby a válečná místa
v Daruvaru uskutečnil vzpomínkový akt věnovaný 80. výročí vzniku 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova, která vznikla 26. října 1943. Patronát nad připomenutím významného momentu v dějinách Čechů a Slováků převzali a památku příslušníků osvobozeneckého boje přišli uctít velvyslanec Milan Hovorka a slovenská velvyslankyně Hana Kováčová. Oba také otevřeli výstavu věnovanou kulturní a osvětové činnosti členů brigády.
zdroj: https://mzv.gov.cz/zagreb/cz/zpravy_a_udalosti/x80_vyroci_vzniku_1_ceskoslovenske.html
